Kdo jsem

   Jmenuji se Jana a narodila jsem se v roce 1977. Moje první holčička Eliška se narodila v roce 2008. Bylo to vymodlené dítě a její oznámení, že přijde na svět (těhotenský test) byl opravdovým překvapením. 

    Po narození Elišky se v krátké době změnil můj postoj k výchově dětí, přístupu k nim a jejich vzdělávání. V určité fázi svého vývoje být matkou jsem si uvědomila, že Eliška není hadrová panenka, která bude dělat vše, co jí řeknu podle mého vzoru a nálady. Je to živá bytost, mající svá přání, touhy a nálady. Rozdíl mezi námi je tedy hlavně v tom, že já mám víc zkušeností, kterými ji mohu pomoci najít si vlastní cestu. Tato pomoc však neznamená rozhodování za ní, je to o respektu a pozorování. Respektovat rozhodnutí dítěte a pouze přihlížet, jak vše skončí, je opravdu hodně těžké. Ale chci přece, aby z Elišky vyrostla holčička, slečna, paní…prostě žena, která má sebeúctu, je samostatná a sebevědomá. Musím jí proto dát prostor, aby si získala vlastní zkušenosti, ze kterých se naučí jak se v jaké situaci chovat. Já tu jsem proto, aby se ke mně mohla obrátit o radu, pomoc, objetí. 

    A tak jsem navštívila seminář Respektovat a být respektován a krátce potom ukázku z pedagogiky Marie Montessori. Vše do sebe krásně zapadalo a vše bylo tak logické a zároveň vycházelo z vnitra člověka, že jsem nemohla předstírat, že jsem nic neslyšela a neviděla. Moje reakce byla jasná – chci Elišku a své další děti takto vychovávat a dát jí možnost rozvíjet se podle svého vnitřního nastavení. Chci, aby byly tímto stylem vychovávány nejen doma, ale i ve školce a pokud možno i ve škole. 

    V roce 2011 se nám narodila Zuzanka. Opět to bylo překvapení – tedy zjištění, že jsem v jiném stavu. Narodila se ve stejném měsíci jako Eliška a jsou tedy ve stejném znamení. I když se srovnávat nemá, občas k tomu v duchu sklouzávám a říkám si, jak jsou rozdílné. 

    Po narození Zuzky jsem zjistila, že pořekadlo „Jedno dítě, žádné dítě“ je vážně pravdivé. Můj čas, který jsem měla na tvorbu pomůcek pro Elišku, její pozorování a sledování jejího vývoje byl ten tam. Opravdu si teď s povzdechnutím vzpomínám, jaká to byla krása provést ukázku v klidu, bez odcházení, zabavování Zuzky, která nám bere díly z pomůcky, která jí v tu chvíli také hrozně moc zajímá, ale z jiného hlediska :o). Začátky pro mě byly těžké, teď je to asi o něco lepší. Buď už jsem to vzdala, nebo se konečně uvolnila a začala si to užívat. Času je však stále málo a ještě teď jsou tu dvě, co potřebují moji pozornost.

    Tak jsem se rozhodla, že využiji svých zkušeností a na základě inspirace jiných webových stránek maminek a jejich dětí, budu zveřejňovat naše pokroky, a vývojové úkoly, kterými procházíme. Snad to někomu pomůže, tak jako mě pomáhají jiné webové stránky. 

    S velkou úctou k dětem, které nám vždy dávají další šanci    

    Jana

 
jana.krejsova@spolecnostmaruska.cz