Znakování s miminky

        „Řečová komunikace je tím základním prvkem, který nám umožňuje přestavbu prostředí, neboli, jak rádi říkáme, budování civilizace. Lidský život se neřídí instinkty do takové míry jako život zvířat. Nikdo nedokáže předpokládat, co bude určité dítě v budoucnu dělat. Je však celkem jasné, že jeho činnost bud záviset na pochopení a podpoře druhých. Aby lidé něco dokázali, musí spolupracovat. Schopnost myslet sama o sobě nestačí. Ať jsou lidé jakkoliv chytří, samotná rozumová kapacita jedince ještě neumožňuje vyjednávat o společné činnosti a řídit skupinovou spolupráci, bez nichž je společenský pokrok nemyslitelný. To umožňuje teprve řečová komunikace, a proto také někdy říkáme, že jazyk je nástrojem kolektivního myšlení. 

(Marie Montessori, Absorbující mysl, Úvahy o jazyce)

    Jazyk se u dítěte vyvíjí od narození do šesti let. Je to nejdelší senzitivní fáze, kterou dítě prochází. Kolem třetího měsíce začíná dítě produkovat hlásky, v šesti měsících pak přechází na slabiky. Poté přijdou na řadu dětský žargon, ze kterého dítě přechází na jednotlivá slovíčka. Největší boom je však kolem druhého roku. Pro toto časové období je charakteristický rychlý růst slovní zásoby a vlastní vědomá reprodukce.

    Co se týče vývoje řeči, nastalo senzitivní období u Elišky mnohem později oproti vývojovým tabulkám (ve svém okolí znám spíše děti, které jsou na tom zrovna tak). Dalo by se ale také říct, že Eliška je rozvážná, všímavá, pozoruje svoje okolí a pak začne reagovat.
Ale nejen toto mě dovedlo k poznání, že bychom na Elišku měli začít znakovat. Byla to touha jí porozumět mnohem dříve, než bude schopná říct své první slůvko, vyjádřit slovy své první přání. Chtěla jsem respektovat její výběr v jídle, hračce, místa. Znakování nám toto částečně umožnilo. Přitom se znakováním se snížil stres a napětí mezi námi, protože dovednost vyjádřit alespoň svoje potřeby nám zakazovala vnucovat Elišce náš pohled na věc. I když Eliška nemluvila, vyprávěla nám ve znacích co prožívá, co vidí a my na ní byli (a stále jsme) hrdí. Znakování pro nás bylo velmi důležité a prospěšné. Po této zkušenosti jsme rozhodnutí, že budeme znakovat i se Zuzkou.  

 

A co to vlastně znakování je? 


    Dřív než ovládání jazyka a hlasivek se batolata naučí ovládat své ruce, nohy, svojí hrubou a jemnou motoriku. Nápodobou se pak učí znaky od svých rodičů a postupem času vymýšlejí i svoje vlastní. Už tak malé děti dokážou naznakovat „hotovo, stačí, pes, kočka“ apod. Nejdříve jsou znaky velice jednoduché, často se vůbec nepodobají těm, které předvádíme my, ale jak se jejich motorika zdokonaluje, zdokonalují se i znaky. I když rodiče o znakování nikdy nic neslyšeli a netuší o co přesně jde, stejně dítě znakování nevědomky učí. První znaky, které děti učíme jsou „ano“ a „ne“ (kývání hlavou). Další znak je „pápá“ při loučení.

 

Proč je znakování prospěšné?

    
    Často potkávám maminky s kočárky, které svým dětem povídají. Děti jsou ještě malé, ale už vnímají. I já to tak dělala. Když pak dítě začne reagovat znakováním (naznakuje psa), rodič vidí o čem dítě mluví a na jeho reakci naváže. Je to takový dialog. Navíc děti se snadněji učí, když se hovoří o něčem, co si sami vybraly. Když vidí, že jim rodiče rozumí, je jim jasné, že toto je ten správný způsob dorozumívání a mají chuť pokračovat dál.
Znakování je takový mezikrok mezi dobou fyziologické nemluvnosti a počátkem mluvení. Dalo by se přirovnat k vývoji chození. Nejdříve dítě leží, pak začne lézt a z lezení se postaví a začne chodit.
Dalším kladem je, že dítě si tak již od malička upevňuje význam jednotlivých slov. Rodič totiž používá znak a slovo dohromady. Často se jedná o podstatné jméno a tak je tato kombinace doplněna ještě přítomností daného předmětu jako např. houska, banán, čepice, kniha. Neurologická spojení v mozku se tak propojují a jsou již rovnou připravená na dobu, kdy dítě začne mluvit.
U znakujících dětí se vyvíjí velký zájem o knížky. V dnešní době, kdy spíše převládá televize, počítač už i v raném věku, je dobré posilovat vztah ke knihám. Pokud se dítě může aktivně účastnit čtení příběhu místo toho aby byl pouze pasivním posluchačem, je opět vystaveno více slovům a více povídání si s rodiči.
Asi největší motivací rodičů proč znakovat, je odbourání frustrace. Děti už kolem 9. až 10. měsíce vědí, co chtějí, ale neumí to většinou ještě vyjádřit slovy. Jsou závislé na svých rodičích, kteří musí jejich potřebu co nejdříve uspokojit. Bohužel, jak každý rodič asi ví, je velmi těžké rozpoznat, co dítě chce, když zatím nemluví. I když se rodič snaží vyhovět dítěti co nejdříve, často trvá než na správnou příčinu pláče přijde. Pokud se však dítě naučí používat znaky, které vyjadřují jeho potřebu (jíst, pít, ven, horko apod.) umožní tak rodiči pohotově a správně reagovat.
Děti vnímají své okolí, stále se učí a díky znakování přestává být toto vnímání pro dospělé tajemstvím. Začínají být součástí „dialogu“ a rodiče vnímají pohled a přání svého dítěte. Díky tomu více respektují své děti a začnou vidět věci více jejich očima.
Znakování dítěti také umožňuje vyjadřovat vlastní pocity i pocity ostatních lidí, popisovat věci a vyprávět svoje vzpomínky. Toto vše přináší velký obdiv rodičů ke svým dětem, kteří takto zjišťují, jak jsou jejich děti chytré a jak moc jsou na ně hrdí.


Kdy začít znakovat?


    Řekla bych, že nikdy není pozdě. Na holky jsme začali znakovat, když jim bylo půl roku. V devíti měsících Eliška dokázala znakovat mléko. Byl to její první znak a já byla opravdu ráda a taky hrdá, že si Eliška umí říct o to, co chce. Zuzka naznakovala první světlo, prostě něco, co jí zajímalo. Bylo jí 11 měsíců a po tomto znaku se začaly hrnout další a další.


    Pokud začneme znakovat u opravdu malého dítěte, musíme se obrnit trpělivostí. Malé dítě může znaky pouze pozorovat, začít jim rozumět, zvykat si na ně, ale odpovědi se od něj nedočkáme, protože jeho celkový vývoj není ještě na takovém stupni.

    Největší boom znaků u Elišky i Zuzky začal v jednom roce. Díky znakování se jemná motorika se stále zdokonalovala, a tak znaky začaly být dokonalejší a dokonalejší. V roce a půl pak Eliška znakovala kolem 50 slov ve všech možných kategoriích. Tady jsou znaky, které ovládala a já je zaznamenala.

Jídlo:
hotovo, stačí (jeden znak)ještě, jíst, pít, houska, sýr, maso, mléko

Zvířata

čáp, ryba, žába, pes, kočka, myš, medvěd, žirafa, moucha, včela, ovce, zajíc, slepice, pták, motýl, kůň

Pocity:

prosím, mám rada, chutná mi to (je to dobré), radost, smích (dělá „hahaha“)

 Ostatní

miminko, spát, smrdí to, kytka, spadlo to, plakat (jsem smutná), dudlík, knížka, koupat se, mýt si ruce, létat, prší, slunce, měsíc, čepice, česat se, mýt si vlasy, ano, ne, ven, pápá, strom, šála,

bunda, čistit si zuby, tancovat, letadlo

     Kromě toho Eliška začala spojovat až tři znaky dohromady, nejčastěji: miminko spí a má dudlíka (znaky – miminko, spát a dudlík). Nebo miminko pláče a chce dudlíka nebo mléko.

    Poté začala znakovat maso a pak přidávat druh masa. Takže maso z ryby nebo kuřete. To co měla umět již říct slovy, dělala ve znacích. Její centrum řeči nebylo ještě na takové úrovni, aby dokázala dát dohromady slovo. Ale díky znakování jsme si mohli bez problémů povídat. Proto jsem zůstávala klidná, co se týče vývoje řeči…pokud slyší a odpovídá, byla jsem si jistá, že jednou začne i mluvit.

    Ale začít znakovat se může i se starším dítětem. Je to hlavně v případech, kdy je vidět, že vývoj řeči je opožděn. Starší děti mají výhodu v tom, že se dokážou naučit i několik znaků za den. Komunikace pak bývá velmi rychlá.
Znakování jsem doporučila jedné kamarádce, která hned po zavedení pár znaků pocítila ústup vzdoru, pláče a naštvanosti ze strany svého chlapečka.

 

21. června 2013 (Znakování se Zuzkou)    

    Po skoro dvou letech znakování na svou druhorozenou dceru Zuzku jsem se opět ujistila, že znakování je super věc. Zuzka je oproti Elišce upovídaná až až. Sice nezvládá náš jazyk, ale má svůj, prozatím dětský, kde si trénuje svou výslovnost. Pomalu začíná produkovat jednoduchá slova (hop, máma, táta, bába, tohle, tady, taky, bác...) a dokonce i větu "Já chci taky". Znakování je takové přidružené. Když Zuzka vidí, že už jinak neporozumíme, udělá znak a najednou jde vše lépe. Krom toho Zuzka vyjadřuje už tak své pocity a empatii, což se mi zdá úžasné, když je jí teprve 21 měsíců. Dokáže si říct o pomoc, když jí potřebuje. Slovo pomoc je prozatím pro její výslovnost nedosažitelné, ale znak ovládá perfektně. 

Takže ještě jednou díky za znakování, protože nám to určitě pomáhá se lépe dorozumět a porozumět si.